Bonding (z ang. připoutání, propojení) je proces utváření vazby mezi dítětem a rodiči v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní, bezprostředně vazby mezi matkou a novorozeným dítětem.
Již v prenatálním období vzniká mezi matkou a dítětem vztah, díky kterému se buduje emoční vazba. Dítě pracuje s matčiným tělem, přičemž vzájemná spolupráce je podmínkou pro hladký průběh prvního vývoje novorozeného potomka. Při samotném porodu tento vztah dochází do vrcholného bodu, kdy první fyzický kontakt znamená pro matku i dítě přechod do nových fází vzájemného vztahu.
Láskyplné pevné vazby podporují prožívání:
- Empatie
- Respektu k vývojovým potřebám jedince
- Schopnosti soucitu
- Péči o dítě a jeho rodinu jako o ošetřovatelskou jednotku
- Slušné chování zdravotníků, dul, příbuzných
Americký psycholog Harry Harlow provedl mezi lety 1957 a 1963 řadu psychologických experimentů s makaky rhesus, jež měly vysvětlovat podstatu mateřské lásky. Prokázaly, že mládě k matce připoutává něco víc než jen potřeba výživy.
Pokusné opice měly na výběr mezi plyšovým náhradním objektem a kovovým náhradním objektem, jehož prostřednictvím jim byla podávána výživa. Ke krmícímu objektu se chodily pouze najíst, celý čas trávily schoulené u plyšového objektu.
Mláďata, která však vyrůstala zcela bez náhradních objektů, pátrala ve svém okolí o dost méně a jejich vývoj byl ještě výrazněji narušen než u mláďat vychovaných umělou — plyšovou matkou. Bylo přesvědčivě prokázáno, že si mláďata vytvořila pevnější pouto k měkkým matkám nehledě na to, zda zároveň byly zdrojem potravy.
HISTORIE POPORODNÍHO BONDINGU
Myšlenka rané poporodní vazby byla poprvé vnesena do pole zájmu v 70. letech 20. století americkými pediatry Dr. Johnem Kennellem a Dr. Marshallem H. Klausem. První výzkum na toto téma proběhl v roce 1970 a v průběhu následujících let až po současnost byly objevovány nové souvislosti a duplikováním potvrzovány výsledky z časných let teorie bondingu. Kennell a Klaus se podíleli na vytvoření jejího základu a vyvinuli teorii, podle níž kontakt mezi matkou a dítětem bezprostředně po porodu vede k jejich vřelejšímu a kvalitnějšímu vztahu, častějšímu slovnímu kontaktu, úsměvu, šetrnějšímu zacházení ze strany matky atp.
V České republice patří k dosud jediným odborníkům podporujícím ranou vazbu (bonding) klinická psycholožka Mgr. Michaela Mrowetz a pediatrička MUDr. Marcela Peremská. Mnozí odborníci, ve snaze polidštit porodnice mylně pokládají bonding za metodu, kterou provozují zdravotníci na matce a dítěti. Toto svědčí jen o tom, že nepochopili základ, bonding je proces mezi dítětem a matkou a další lidé, včetně otců, porodních asistentek, dul, lékařů, sester, mohou bonding podporovat, anebo poškozovat – což se vzhledem k nepochopení stále děje.
“Deprese vychází z neuspokojení základní potřeby lásky a harmonie ve vztazích. Jde o žízeň, touhu po tom, čemu se člověku jako dítěti nedostalo v potřebné míře. Příčiny deprese vidím také v rozkladu vícegeneračních rodin, rozvodovosti, zaměstnanosti žen, technizaci a zdánlivé racionalitě společnosti. Deprese je patologická reakce na ztrátu, jejíž zdravou podobou je vztek a smutek. Separace, odloučení matky od dítěte, vede k probuzení panického systému – od křiku až k paralýze… dítěte, která je přirozeným obranným projevem, jako když zvíře na sebe nechce upozornit šelmu; strnutí mu zachová život. Následkem je ovšem vyčerpání a ztráta serotoninu vedoucí k depresi a odumírání neuronů. Je třeba podporovat a posilovat kontaktní vazbu mezi dítětem a matkou. Tzv. vyřvávání dětí vede k vyčerpávající rezignaci, v konečném důsledku k depresi. Kontakt vede k vzájemnému přijetí, bazální důvěře a objektní stálosti.“ MUDr.Jan Poněšický – psychiatr, psycholog a psychoanalytik – konference Léčba v psychiatrii, Ostrava 2013 (zdroj WIKI ZDE)
